21.století

Dneska ani nevím z kterého konce to mám vzít. Ty škodolibé trojky a třináctky v dnešním datumu se na mě škebí už od rána, a dávají mi to pěkně sežrat. Může mě uklidnit jen to že je večer a mě snad už nic hrozného nečeká a všechna ta hrůza skončí. Mám za sebou náročný den a hlavu v jednom kole. Přijde mi že mám v hlavě takový zmatek, že si v něm nedokážu udělat pořádek sama natož aby to zvládl někdo jiný. Všechno na mě zase padá. Dnes se mi nic nedaří, ba naopak. Přijde mi že se mi právě v tenhle den problémy snad všeho druhu lepí na paty víc a ve větším počtu než kdy jindy. Už nemám sílu řešit další komplikace jakéhokoli charakteru. Připadám si zranitelnější než kdykoli předtím. Znovu zklamaná životem a začínám si myslet že se snad nikdy nepoučím. Každému kdo o mě projeví zájem nechám moc snadno aby do mě nahlídnul a nakonec zneužije to co o mě ví. Snažím se pochopit toho druhého, brát na něj ohled a pak si až zpětně uvědomuji že na mě ohledy nikdo nebere. Je mi smutno, protože začínám zjišťovat že za poslední tři týdny jsem byla opravdu ráda, veselá a klidná jako by šlo vše podle mých představ jen asi čtyři dny. A ten zbytek? Ten zbytek byly pochyby a malicherné hádky, které jsem se snažila vyřešit. Bohužel marně. K tomuhle je totiž za potřebí dvou a né jen jednoho. Konec téhle cesty se mi rýsuje čím dál tím větší rychlostí před očima a já mu nedokážu nijak zabránit. Jako by zase někdo vyrval kus mě a já opět cítím tu prázdnotu a velkou bolest. Jsem neskutečně zklamaná a pociťuji šílenou beznaděj. Nevím jak z toho ven. Už ani nevím jestli se mi chce brečet, křičet nebo někoho praštit. Jsem strašně naštvaná a už nechci uronit ani jednu slzu pro toho co si ji vůbec nezaslouží. Kladu si jednu otázku. Co musí člověk tomu druhému udělat tak zlého aby si nezasloužil odpověď a důstojnější konec. V době kdy má každý minimálně jeden mobil, počítač s internetem a když ne, tak je spousta veřejně přístupných internetových sítí a internetových kaváren. Jsou telefonní budky ze kterých se dá poslat už i esemeska a zavolat na jakékoli telefonní číslo. I přesto zůstává moje poslední esemeska bez odpovědi. Nenápadně se začínám vyhýbat všemu co by mi ho připomínalo a nevím jestli zvládnu se s ním ještě vidět. Zklamání v něm je pro mě tak velké že si jej sama nedokážu představit. Nechápu jak jsem mohla přehlídnout to co na mě hrál. Hodný, milý, usměvavý, starostlivý, zodpovědný a spoustu dalších superlativů, které snad ani nemusím vypisovat. Co všechno si prožil a protrpěl. Je pravda že jsem jen netrpělivě čekala kde se najde nějaký zádrhel. Připadám si najivní a hloupá. Jako by mě někde ve středověku přivázali za nohy ke koňům a zeveleli k zběsilému útěku. A pak už jen čekat až přes to všechno přestanu tu bolest cítit. Už nechci cítit bolest, žádného charakteru. Ikdyž se říká že dokud člověka cítí bolest je to jen známka toho že ještě žije. Nechci nikomu dělat rohožku o kterou si jen očistí špínu z bot a o víc se nestará. Vím že věta která bude nyní následovat je ta nejtěžší jakou jsem tu kdy napsala, protože uvědomění si něčeho takového v souvislosti s tím že jsem si kolikrát myslela že jsem na dně mi příjde šílená. Rezignuji na všechno.

M.M. ©