Amélie

Po zralé úvaze jsem uznala že je čas zase sem přihodit nějaký příspěvek ať se vypovídám a vy máte co číst. Po nějaké odmlce jsem měla vizi že další článek který tady napíšu bude pravý opak všech dosavadních. K nějaké změně došlo, ale není to zase tak razantní avšak netvrdím že je to zanedbatelné. Asi se začínám smiřovat s realitou a brát věci tak jak přicházejí. Dneska trochu atypický název. Je to název podle mého velice oblíbeného filmu Amélie z Monmartru. Tenhle film můžu vidět snad i stokrát a pokaždé v něm najdu něco jiného, něco co si z něj odnesu a na co si vzpomenu při některých životních situacích. Poslední dva dny mám šílenou zlost. Vůbec nevím z čeho to pramení ani jak to ze sebe dostat. Přijde mi že deprese vystřídal vztek. Asi je to jakási další fáze jak se se vším vyrovnat a pak být znovu všemu otevřený. Doufám že už je to poslední fáze před prvním krokem k novým zítřkům. Dneska jsem to už nevydržela a pustila jsem si ji znovu. Trochu jsem se přemlouvala ale po pár doušcích mého oblíbeného Fernetu byl plán na večer zcela jasný. Jediné co mě deprimuje je ten fakt že jej piju rovnou z lahve a né z wiskovky jako obvykle. Před pár dny při úklidu jsem našla doma malý poklad. Našla jsem něco na co jsem časem zapomněla a o čem jsem si myslela že je to ztraceno v nenávratnu. Kdysi začátkeem roku 2004 a dál, jsem si sama pro sebe psala místo článků písničky. Když mi bylo těžko nebo naopak pěkně, tak jsem něco napsala a schovala jsem si to. Za tu dobu jsem však na ně úplně zapomněla. Je to jako nějaký důkaz toho že když se vypíšu ze svých pocitů, uleví se mi a tak jsem psala. A teď píšu zase. Nejlepší schovka je pro mě počítač a internet. Prakticky můžu být klidná, píšu anonimně ač se někteří můžou dovtípit kdo jsem má to své kouzlo. Nevím jestli tu mám něco z toho co jsem kdysi napsala a po těch letech našla zveřejnit. Uvidím, možná tu udělám další kolonku a něco tu vložím. Dost už s tímhle, dneska jsem přišla na zajímavou a možná i zábavnou věc. Lidé na internetu asi sami nevědí co hledají a co chtějí. Když člověk hledá na seznamce někoho o koho by se mohl opřít a s kým by mu bylo dobře dýl než jednu noc tak jako naschvál tam nikdo takový není a po pár dnech to vzdáte. Většinou se tam najdou jen ti oplzlíci co hledají někoho na jednu noc a mají blbé kecy. A pak až člověk prozře a smíří se s tím že tam asi nikoho normáního nenajde a nenajde ani nikoho kdo by stál aspoň za to krátké psaní, si řekne že je čas hledat pravý opak. Trochu se pobavit a zasmát se nad tím co mu kdo napíše a odreagovat se. Když vyvěsí že nehledá nikoho na vážno, ale jen někoho s kým by si užil. Nastane hrobové internetové ticho. To co se jen tak nestává, co je takřka raritou v tomhle internetovém světě. Už se nechci zlobit. Chci najít aspoň malou harmonii mezi tím vším a začít znovu z čistým stolem. Někdy mám pocit že když se začnu smiřovat s tím co mám a čím jsem si prošla, vždycky se objeví nějaký výkřik do tmy od kohokoli z minulosti, který mě nepatrně dožene ač se jej snařím setřást kličkováním jako zajíc. Je to jako nějaká zkouška jestli odolám nástrahám, nebo jestli stoprocentně vím co chci. A tak čekám. Čekám až mě to všechno přejde a budu mít zase klid. Ikdyž, asi by mi bylo trošku smutno kdybych tady neměla co psát.

M.M. ©