Beznaděj

Koukám z okna. Je krásný jarní večer, venku je absolutní bezvětří a teplo. Při pohledu na nebe vidím dokonce i pár hvězd, což je ve městě celkem ojedinělé. Za stromy na mě vykukuje nádherný a dnes opravdu obrovský měsíc. Příjde mi že svítí víc než kdy předtím. Venku je klid, ruch města utichl  a jediné co mě vyrušuje z pohledu kdesi do dáli, je pár oken za kterými se odráží světlo televize. I u mě doma je možná až ohlušující ticho. Snažím se jej rozehnat a sebe trochu rozptýlit televizí, avšak moje myšlenky se pořád uchylují jiným směrem než bych si sama přála. Starosti mě dohání snad všude kam se hnu. Vím že jim neuniknu, ale řešit momentálně neřešitelné je asi směšné, a přes to se od toho nedokážu odpoutat. Hledám si nějaké zaměstnání pro své ruce a hlavně hlavu. Potřebuju rozptýlit to co se mi honí hlavou. Nějak mě ten klid ubíjí. Škoda že nemám balkón. Myslím že teď bych se schoulená do deky se sklenkou něčeho ostřejšího na něm pěkně schovala a pozorovala dál temné nebe a blikající okénka cizích bytů. Kdybych měla Arabelin prsten hned bych se přenesla do Paříže. Do bytu v klidné čtvrti s výhledem na osvětlenou dominantu Francie, v ruce jen sklenice šampaňského a času kolik jen chci. Asi jsem snílek, někdy to však pomáhá. Dnes jsem již přemýšlela nad tím čím se zaměstnat, a jediné co mě napadlo je mytí oken. Kdybych si v tuhle hodinu nepřipadala při téhle aktivitě jako blázen, možná bych to i riskla. Výhledy začínajícího víkendu mě nijak zvlášť nelákají. Chtěla bych přetočit hodiny daleko do předu a hlavně do aspoň trochu veselejšího období. Zaspat čas jako Šípková Růženka, píchnout se o trn a počkat si na toho zprávného prince. Najivní a možná i dětinské, už nevím co mám říkat. Docházej mi slova a ticho se stává věrným přítelem. Místy si připadám jako podivín. To co si sebou životem nesu mi přijde stále stejně těžké, zatím co mě se pod tou tíhou začínají podlamovat kolena. Na cestě života která je stále víc trnitá jsem nenašla vhodného parťáka který by už od pohledu a beze slov věděl jak přesně mi je a mohla jsem se o něj opřít. Zrovna dneska když by mi přišlo co nejvíc vhod padnout do postele únavou, né a né usnout. Chci tomu uniknout aspoň večer, protože zrovna v tuhle část dne se cítím ještě víc zranitelná. Vidím to asi na koukání va telku do úplného vyčerpání.