Jaro

Tak tentokrát již snad oficiálně je Jaro tady. Venku to vypadá nádherně. Neznám nic lepšího než probudit se do prosluněného rána. Ptáčkové venku krásně cvrlikají, stromy se začínají zelenat a já momentálně řeším novou výmalbu a opravu stropů po vytopení. No to se stává, co už. Tohle se může poštěstit asi jen mě. I tohle jsem přežila a momentálně jsem ve stádiu vyčkávání kdy mě zase něco překvapí. Popravdě už se mi ani nechce lámat si hlavu s čím osud zase přijde. Co je horší a divnější je to, že si na to smolařství co se mi poslední dobou děje začínám zvykat. Snažím se neuhasit zbytky naděje které jsou někde hluboko ve mě, jinak bych tu asi už nebyla. Neměla bych sílu psát o tomhle a aspoň v koutku duše doufat, že pokud si to přečte někdo s podobnými starostmi, zjistí že v tom není sám. Sama už někdy nevím kde mám brát další chuť do života. Pomalu ale jistě zjišťuji že se čím dál tím víc zavírám doma a kdybych snad nemusela tak bych někdy nevylezla ani z postele. Vím že to není dobré, ale nějak si nemůžu pomoct. Přijdu si jako tělo bez duše, jako někdo kdo nežije ale jen bloumá po světě. Jako v polospánku a nevím co udělat abych se z toho všeho konečně vymanila. Z jindy veselého člověka nabitého energií se stalo něco co ani neumím popsat. Už nevím co s tím a tak prostě jen čekám a přežívám den za dnem než konečně příjde změna k lepšímu. Pomalu nevím kdy to vše začalo, dny mi začínají splývat v jeden. Snažím se nějak rozptýlit, ale pořád mě něco táhne zpátky do toho nekonečného splínu. Na samotu si jednou člověk částečně zvykne, myslím zvykne tak že mu už tolik neubližuje ale nikdy nemůže být šťastný sám. Chci začít znovu a start nemusí být s láskou, prostě by mi jen stačilo ucítit zase jen kousek štěstí a vědět že tím to na dlouhou dobu nekončí. Vidět příslib radostnějších zítřků a né jen polorozpadlý sen, který se časem jen víc drolí na menší a menší kousky které už nemám šanci nikdy v životě slepit. Z reálného života se uchyluji k životu v rytmu televizních seriálů, který se realitě ani vzdáleně nepodobá. I takhle se dá přežít životní krize. Jediná moje denní otázka je: Jak dlouho ještě? Zatím bez odpovědi. Doufám že až ta změna k lepšímu konečně nastane tak ji ještě rozeznám od toho stereotypu co teď prožívám.

M.M. ©