Kniha

Zdravím věrné čtenáře mého blogu a fanoušky na FB, kteří mě podporují sdílením mých článků. Moc to pro mě znamená. Včera jsem si zase připadala jako v začarovaném kruhu, ale v mojí hlavě se toho míhalo tolik že jsem nebyla schopná to nějak seřadit a napsat. Jak jsem tak ležela v posteli a koukala do stropu, najednou jsem dostala pocit jako by se zdi kolem mě začaly přibližovat a já byla za chvíli v pasti. Připadala jsem si jako malý brouček zavřený v krabičce od zápalek. Uvezněná ve změti svých pocitů. Snažila jsem se je přebít různými jinými starostmi, ale marně. Pořád se to ke mě vracelo jako bumerang. Čím víc jsem se snažila myslet na něco jiného, tím víc mě to zavalovalo. V tu chvíli jsem si přišla strašně bezmocná. Jediné co by mě asi uklidnilo by bylo silné objetí. Snažím se nemyslet na to co bylo, abych nemusela znovu otvírat staré rány pod náporem vzpomínek. Zatím marně. Ač si myslím že je to všechno zamnou, tak při některých situacích zjišťuji že tomu tak není. Strašně mě to štve a nevím co s tím. Snažím se to vytěsnit a jít vstříc novým zítřkům. Připadám si jako zmuchlaný a popsaný cár papíru, který se už bohužel nedá nikým a ničím perfektně narovnat tak, aby vypadal jako nový. Uvědomuji si že člověk je jako kniha. Každou vteřinu se mu do listů zapisují nové a nové poznatky, které jej provázejí celým zbytkem života. A pak už je jen na každém znás jak se komu otevřeme. Někomu vůbec, a nakonec zjistíme že je to na škodu, a někomu víc než bychom sami chtěli a ten druhý nás za to úplně zničí. Jaká škoda že to možná nevyjde na ty lidi kteří za to opravdu stojí. I přes to všechno se snažím neztrpknout, dělat si radost z maličkostí, věnovat se sama sobě a pracovat na věcech které stojí za to. Chci být ještě víc soběstačná a čím víc to chci, tím víc si po večerech uvědomuji jak je to k ničemu. Člověk prostě není situovaný k tomu, aby žil sám. Pořád si nalhávám něco co asi není pravda. Říkám si: není o co stát, zbytečné dohadování s tím druhým kvůli malichernostem, podřizování se, kompromisy a další trable, které taky patří do života ve dvou. Pak si ale uvědomím že bez toho by to asi nebylo ono. Vtloukám si do hlavy: je fajn být sama, nikdo mě neštve, s nikým se nemusím o nic dělit ani o svůj čas, nemusím se nikomu podřizovat, je mi vlastné fajn tak jak mi je. Projdu se kdy chci a kam chci, zajedu si kam potřebuju, uvařím si co mi chutná, vyperu jen sobě a podobně. Jenomže potom je všechno zase naopak. Přijde mi že ať dělám co dělám všechno je špatně. Snažím se někoho najít, je to zle protože to chci tolik že to nevychází, pak se na to konečnš vykašlu, řeknu si že nikoho nehledám. Smířím se s tím že je mi dobře samotné a zase je to špatně. Je snad ještě nějaký způsob? Ovšem jen takový, který by byl zaručeně prověřený a funkční? Chci obejmout a pusu před spaním. Zahřátou postel a někoho kdo se o mě rád postará když mi bude zle. Parťáka do nepohody i chlapa pro život v jednom. Existuješ ještě????

M.M. ©