Nic necítím

Přemýšlím, asi jsem se s tím vším začala smiřovat. Nic necítím, pomalu pomíjí i pocit velké samoty, a stejně tak i pomíjí šílené pocity přání aby mě někdo z lásky objal, políbil nebo jen pohladil po vlasech. Nebudu říkat že už nikdy nechci usínat v něčí náruči a cítit se v bezpečí. To by byla lež. Pomalu ale jistě se vyrovnávám a smiřuji s tím co mám. Pořád se ale najdou situace kdy mi probleskne hlavou, teď by se mi silná chlapská ruka hodila aby mi s něčím pomohla. Co už, musím se s tím vypořádat sama, což je na jednu stranu dobře protože mě to posílí. Byla jsem vychovaná tak abych se snažila co nejvíc spolehnout se sama na sebe a nepotřebovala něčí pomoc. Někdy to dá zabrat, ale pokaždé co zvládnu nějakou věc kterou jsem předtím nezvládla jsem na sebe pyšná a mám radost. Nicméně si i trochu uvědomuji že si kolem sebe stavím pomalu barikádu. Takovou neviditelnou pevnost do které se kdykoli schovám jako šnek do ulity. Říkám si že je to fajn, mám čas na své koníčky a nemusím se nikomu přizpůsobovat. Někdy se přichytím jak si sama v sobě stavím vzdušné zámky. Jsou to takové malé nevinné radosti, které mi ještě zbyly, a myslím že bez nich by to bylo o něco málo těžší. Nevím jak dlouho to bude trvat, a možná to ani vědět nechci. V životě jsou věci, které prostě neovlivníme a tak asi ani nemá smysl se jimi nějak zvlášť zaobírat. Nechci se nějak litovat a ani nechci aby to dělali jiní. Jen píšu co mě napadá a co si začínám uvědomovat. Utvrzuji se čím dál tím víc v tom že je lepší být sám než s někým kdo pro vás neopětuje aspoň tolik kolik mu opětujete vy sami. Asi budu radši sama než s někým kdo si mě nebude vážit a jen mi ublíží. V dnešní době je těžké najít někoho kdo vás bude brát takového jaký jste, bude vás podporovat ve všech rozhodnutích a vždycky vás podrží a bude si vás vážit a zároveň z celého srdce milovat. Je to asi moc. Doufám že se ještě někdo takový po světě toulá a já teď jen čekám až nastane ta vhodná chvíle a potkáme se. Kdo ví. Možná si myslíte že jsem najivní, sama to nedokážu posoudit. Jediné co vím a co cítím je prázdnota. Je to to co člověka hodně zabolí když si to sám uvědomí, ale doufám že po tomhle prozření ho to posune konečně někam dál. Nebudu si nalhávat něco co není pravda. Nebudu říkat že jsem šťastná když to tak necítím, ale  na druhou stranu nebudu obtěžovat ostatní svými splíny a smutkem. Snažím se usmívat a tvářit se v pohodě, ale někdy mi to už nejde a mí nejbližsí mě začínají pomalu ale jistě odhalovat. S tímhle mi totiž nikdo nepomůže, jsou v životě věci se kterýma se musí člověk poprat úplně sám. Jsem vděčná za každou nenucenou pozornost kterou mi kdokoli poskytne a za každé rozptýlení, které mi kdokoli poskytne a dopřeje. Možná si to někdy neuvědomujou, ale dělají víc než si myslí.

M.M. ©