Od všeho trošku

Někdy se ptám jak to má ten osud s náma vymyšlené. Když člověku něco chybí, ať už je to cokoli, tak se na to většinou hodně zaměří a upne se na tu věc. Čím víc se na tu věc fixuje a myslí na ni, tím víc si připadá bezradný, zklamaný a možná i v životě o něco ošizený. Potom nastane zlom. Ten zlom kdy je člověk z toho všeho hledání tak unavený až ho to zlomí a on se s tím smíří. Smíří se s tím že asi zrovna to co právě prožívá je jeho osud a až to pomine, posune ho to někam dál. Řekne si že všechno má své opodstatnění a že to tak prostě má být. Pak už nehledá, na nic se neptá a po ničem nepátrá, začne být laxní a snad i z velké části smířený s tím co má. Potom to přijde jako blesk z čistého nebe a najednou ze všech těch mlh, a temných koutů na vás vykouknou dveře, které jste ještě neviděli a ani nevíte co se za nimi skrývá. Vaše zvědavost je však větší a tak co nejdříve sáhnete na kliku a dveře otevřete. Když se na to kouknu zpětně, nestačím se divit. Ve chvíli kdy jsem to opravdu úplně nejmíň čekala mi osud poslal do cesty někoho na koho jsem možná tak dlouho čekala. Byla to náhoda, nebo to bylo vpředeno do nitě mého osudu již kdysi dávno? Myslím že na tuhle otázku asi nikdy odpověď nenajdu a tak se jí ani nebudu dál zabývat. Spíš jen obdivuju jak nám to někdo takhle naplánoval aby to na sebe pěkně navazovalo a nakonec vše do sebe zapadlo jako poslední dílek puzzlí. Jsem ráda že jsem jako zázrakem našla ty schované dvěře za kterými nebyla jen další zeď, ale začátek cesty. Prozatím ta cesta není úplně jistá, není to dlažděná silnice, je to spíš lesní pěšinka která se místy ztrácí, ale místy je tak prošlapaná jako bych jí prošla snad tisíckrát. Co to znamená? Mám se obávat a vždy když se začne cestička ztrácet vrátit se zpět, nebo to risknout a ty zarostlejší části si prostě znovu prošlapat a proklestit si novou cestu? Něco mě pohání. Něco díky čemu mám náladu se zase s plných plic nadechnout a vykřičet do světa jak je mi fajn, chci zpívat, tančit a blbnout jako o život. A pak.... Pak se z ničeho nic ani nevím odkud, vynoří strach a nejistota z toho že nevím kam jdu a možná i z toho že nevím kam to přesně půjde dál. Jsem smířena s tím že nikdo neví přesně kam se cestou života ubírá dál, mám však potřebu mít kolem pasu záchrané lano pro případ že bych v té obrovské mlze narazila na propast, a nespadla příliš hluboko. Připadám si jako rozdvojená osobnost. V jednu chvíli je mi fajn a na nic jiného nemyslím, a pak aniž by se cokoliv stalo se ve mě něco obrátí a já se cítím šíleně zranitelná. Zranitelná takovým zůsobem že se mi chvěje žaludek a mám chuť na ovladači zmáčknout pauzu, zvednout se a utéct. Utéct někam hodně daleko kde mě nikdo nenajde a až se budu zase cítit v bezpečí, znovu zapnout PLAY. Abych se přiznala, tohle mě docela děsí. Snažím se na tom pracovat a doufám že se mi to co nejdřív podaří. V mé hlavě se rodí hororové scénáře hodné ceny oskara za režii. Chameleon by se odemně mohl učit jak rychle popřípadě jak často se mi tyhle pocity střídají. Když se komukoli na cestě života objeví nové dveře s cestou dál, máme jen dvě možnosti. Dveře otevřít dokořán, nebo je nechat zavřené a odejít. Nejhorší je že já mám místy pocit jako bych prosila o kompromis bych je mohla nechat pootevřené, a tak místo abych se radovala z nové cesty, bezradně a bezvýznamně bojuji s dveřmi a přetahuju se jestli zůstanou otevřené nebo zavřené, protože takhle napůl to prostě nefunguje.

M.M. ©