Za BLBCE

Den debil. Nevím co jsem si od toho slibovala. Když se ozve bývalý a už nějakou dobu mě uhaní na kafe a podobné věci, konečně jsem mu na to kývla a dopadlo to hůř než jsem si myslela. Měla jsem jen dvě varianty: 1) Vyřvu na něj všechno čím mě v životě urazil a ukážu mu že tím chudákem je tady momentálně jen on. Varianta 2) Budu další čtyři dny v depce protože jsem jej viděla a zjistila jsem že to ještě není tam kde jsem myslela že to je. Bohužel s variantou číslo tři nikdo nepočítal. Byla to ta varianta kdy mu na to kývnu a on pak na poslední chvíli hodí zpátečku. Po šíleně dlouhé době přišel ten způsob deprese a sebelítosti který nesnáším ze všeho nejvíc. To kdy se klepete, a máte sto chutí se opít do němoty, usnout a vzbudit se o minimálně čtrnáct dnů později. Tohle přišlo hned po zjištění kdy napsal že nedorazí. Pak přišla šílená zuřivost. Dojela jsem domů, něco snědla a začala pít jako by mi už nic jiného nezbylo. Stačilo málo abych se dostala do takového stavu kdy člověk brečí a nejde to nijak zastavit a zároveň ví že si to ten kvůli komu pláče vůbec nezaslouží. To z čeho je nejlepší se vyspat a probudit se za dlouho jako medvěd po zimním spánku. Je mi zle. Tak zle jako už mi dlouho nebylo, jen jsem o tom nevěděla. Připadám si jako by jsme se zrovna rozešli. Všechno to čím jsem si prošla a myslela si že je to už zamnou se mi vrátilo zpátky jako bumerang. Oprava chyb které tu zrovna píšu mě stojí drahocené minuty mého života. Nejhorší je že sama nevím co bude dál, s jakou se probudím zítra? Dopila jsem se do stavu kdy necítím nic. Ani bolest ani zklamaní, prostě nic. Je to dobře nebo ne? Sama si nedokážu ani na jednu otázku odpovědět. Jediné co si uvědomuji je to, že si to nezaslouží. Už ho nechci nikdy vidět, potkat ani o něm slyšet. Obávám se že je to nemožné, protože bydlí kousek odemě. Mám chuť udělat něco co jsem do téhle doby odsuzovala. Dostat chlapa jen proto, abych si něco dokázala a pak ho odhodit jako použité zboží. Potřebuju si nahonit ego a ujistit se v tom že na to ještě mám. Dle mého zbytku rozumu ,který ještě vlastním vím že to není dobrý nápad, ale nějak si nemůžu pomoct. Kdybych neměla žádné závazky, odjela bych do Francie do Paříže a zůstala jsme tam asi po zbytek svého života. Bohužel cítím pořád nějaké závazky tady, a to mi brání v tom neodjet. Nevím co mám dělat. Jsem zmatená jako jsem už dlouho nebyla. Myslela jsem že jsem už někde jinde a že mě to nedovede nijak rozhodit. Bohužel jsem se spletla. Nesnáším tyhle závěry svých článků, ale dnes už nemám sílu pokračovat dál. Končím otevřeným koncem bez jakýchkoli závěrů, protože sama nevím jak to bude dál a jak tohle dopadne. S přáním hezkého Valentýna všem zamilovaným přeji dobrou noc.

M.M. ©